Moderoval jsem podcast

Jak zažehnout vlastní přístup ke změnám?

S novým rokem 2023 přichází nová naděje, nová energie a síla zvládat neustále se měnící prostředí a podmínky naší reality. Nejen o tom jsem si povídal s Martinem Hurychem v jeho podcastu Zážeh.

Z rozhovoru v podcastu Zážeh…

Moderátor: Martin Hurych

Host: Jaroslav Fabián

Co spojuje tvoje aktivity?

Nad tím jsem jednou přemýšlel a pravděpodobně asi nejpřesnější je hledání nějaké jedinečnosti, odlišnosti. Já jsem vlastně celý život primárně marketérem a hledání odlišnosti, která je zajímavá pro druhé, se mi přetavila i v hledání jedinečnosti u kolegů, se kterými spolupracuji, které řídím v týmech, i u klientů v koučování. Jedinečnost hledám i na projektech, u značek a u firem.

Co tě na té jedinečnosti tak bere?

To, že je unikátní a že se nedá zkopírovat. Každý je unikát a jsou to strašná klišé, ale jedině když si to člověk přizná a využije jak ty silné stránky, tak i najde lidi, v které bude mít důvěru v to, aby vykryl ty slabé, tak naplno využije svůj potenciál.

Když sleduji to, co se děje v mé podnikatelské bublině, tak spousta podnikatelů, majitelů a specialistů na jakékoliv úrovni velmi rychle podléhá tomu, co by měla dělat, co musí a co po ní chtějí ostatní. Ty hledáš jedinečnost. To je hrozně složité, protože lidé velmi jednoduše zapadnou do stáda a mnozí z nás mají tento stádní život rádi. Proč bych tedy měl být jedinečný?

Jednoduše, abys byl šťastný. To je ta jednoduchá odpověď. Složitější, protože takto v tom stádu můžeme jít, jít, jít a jednou klopýtneme, umřeme a stádo jde dál. Z mého úhlu pohledu si to neužiji. Pokud si mám něco užít a chci být ve stádu, tak jedině vědomě. Já nemám nic proti stádovosti, ale potřebuji vědět, že jsem si to vybral.

Když jsem přemýšlel o značce Vím, co chci, tak to má dvě části. Vím a chci, což je podle mě balanc. Vím je ta logika, moje schopnosti, znalosti, to, co už vím, to, co mi chybí a potřebuji ještě zjistit, to přemýšlení, ta hlava. Chci je to srdce, protože je hezké, že mi někdo řekl, že mám být chirurg, ale mně to vůbec nic neříká, ještě je mi špatně z krve a táhne mě to k malování obrazů. Vím, že bych asi ve společnosti byl úspěšnější jako chirurg, ale chci malovat obrazy. Co si budu poslední den v životě říkat, když se kouknu zpátky, jestli jsem špatně odoperoval stovky lidí, nebo namaloval obrazy, které po mně zůstanou a vlastně mi dělaly radost. V tom je to vím, co chci, a to musí být v rovnováze.

Jak bys popsal stav, kdy vím a nechci?

To je velmi častý stav například u klientů, kteří jdou do koučování. Když si uvědomuješ nějaký problém, tak v 99 % případů znáš jeho řešení, ale pořád hledáš nějaké varianty, které jsou komfortnější než to nepříjemné řešení. Kouč ti potom vlastně může pomoci na té cestě překonat tu nechuť jít do toho nekomfortu a dokázat to. Za mě je vždycky lepší to zkusit a třeba i neuspět než žít s pocitem, že jsem to ani nezkusil.

Kouč je tedy svým způsobem také akcelerátor. Proč o tom mluvím, protože já vidím okolo sebe spoustu lidí, kteří říkají, že by jednou chtěli, teď to nebudou řešit, až budou mít peníze a tak dále. Mnohdy je to i přání někoho jiného. Vlastně si ani nepřiznají, že přesně do tohoto jít nechtějí. Ještě jsme tu nezmínili, že si zároveň říkáš trenér na změnu a tohle je ta změna, kterou koučování může potenciálně přinést.

Nejenom koučování, ale vlastně všechno, co mám rád. To je třeba i aplikovaná improvizace, ať už je pro manažery v byznys světě, nebo pro lidi a pro život. Kombinace improvizačního přístupu k životu, koučovacího přístupu k naslouchání a k řešení problémů, nějakého manažerského nadhledu, nebo nadhledu vůbec na život ze mě udělala trenéra na změnu.

K tomu se ještě dostaneme. Já bych nerad, abychom zamluvili tu druhou potenciální variantu, nevím a chci. Co s tím?

Nevím jak, ale chci to, jsem paralyzovaný ve smyslu, strašně po něčem toužím, nebo mám pocit, že bych měl, ale vůbec nevím jak. Tady se nabízí prozkoumat, jestli to opravdu chci, jestli to tak cítím a když si odpovím na otázku ano, vnímám to celistvě, že chci, tak je třeba začít hledat jak, nebo se rozvíjet, učit se, nebo požádat o pomoc. Tam je těch variant nekonečně mnoho, které lze zvolit, ale hlavní je udělat první krok a nezůstat stát. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že je někdy lepší než pozitivní nalhávání kamarádů v hospodě, kteří mi říkají, co chci slyšet, koučovací ticho, tak mi to dost změnilo život.

Celý rozhovor najdete zde


Publikováno:

v

Autor: