Dnes jsem objevil tuto fotografii z roku odhadem 1900-1910. Je to náš rodný dům v Horních Počernicích tak, jak jej postavil můj praděda Leopold a před prodejnou masa stojí vedle sebe jeho malé dcery i zaměstnanci řeznictví a uzenářství. Focení byla tenkrát veliká událost, tak tam nesměl chybět ani náš řeznický pes Baryk. Žili společně ve vzájemném respektu tak, že po měnové reformě a znárodnění půjčovali původní rodině zaměstnavatelů na chleba.
Posledních 15 let se snažím areál vrátit do kondice po generace devastování náhradními majiteli a absencí peněz na opravy. Je to neekonomické, iracionální, ale naplňuje mne to štěstím a radostí. Protože zde v každém kameni cítím své kořeny a rodinu, svůj původ a hodnoty, které se mi snažili předci vštípit. Zítra nás čeká pohřeb mé maminky Jiřiny, poslední z mých předků v Leopoldově linii. Jako bych ze dne na den ucítil tu obrovskou odpovědnost tento odkaz nepokazit a rozvíjet. V našem domě žije již pátá generace rodiny – mé děti a žena, která do toho šla se mnou. Nyní probíhají opravy domu. které původně měly vést k většímu pohodlí maminky a snížení nákladů na energie její části domu, ale náhle se rozhodla přidat k milovaným předkům a ze dne na den je vše jinak. A o tom je také život.
Koncepce budovy se tak po 110 letech vrátí do původního rozložení a navíc bude právě přístavba, která na fotce chybí, jelikož ji vybudoval praděda z dobrého srdce pro bratra sokola, který před druhou světovou válkou neměl kam hlavu složit snad brzo sloužit někomu jako byt 1+1 v pronájmu, když nemá na vlastní. Pradědovo úsilí a energie, kterou vkládal s láskou do každého kusu masa, který přichystal nejen obyvatelům Horních Počernic, ale i celého Karlína se neztratí. Nemáme na novou střechu (zatím), ale zadlužovat se nebudu, to by nechtěli. Náš dům však, jak pevně věřím, přinese novou možnost rozvoje značce Vím, co chci. Vzniká zde tak trenérna na změnu pro malé týmy, které chtějí zažít workshopy za účelem lepšího sebepoznání, nastavení spolupráce a rozvoje. S využitím nejen principů aplikované improvizace, ale také práce s fotografií a týmovým koučováním. Slibuji sám sobě, že jméno a hodnoty mé rodiny budu udržovat v kvalitě, kterou si její odkaz zaslouží. Pro pradědu Leopolda, pro babičku Alenu, pro strejdu Zdeňka, který tu s námi celý život prožil a hlavně nově také pro mámu a tátu, kteří se teď už zase drží spolu za ruce. Miluju vás všechny a dokud budu žít tady na zemi, v našem domě se budou oslavovat změny k lepšímu. Naší rodiny, ale také lidí, kteří náš dům navštíví, prožijí tu své záměry a odejdou posíleni.
Už nejsem dítě, už vím, co chci. Díky ESETu mám výbornou práci i tým, se kterým mohu každý den trávit čas a dosahovat zatím skvělých výsledků, ve večerních hodinách koučuji nebo při dovolené připravuji workshopy a teambuildingy, v plánu jsou i večery s improvizací pro sousedy a veřejnost.
Děkuji vám předkům a vzorům za vše, co jste mne v životě naučili nebo předali příkladem. Tento článek píšu u pradědova psacího stolu a přede mnou stojí soška, kterou získal darem za podporu kultury v Horních Počernicích. I tento odkaz mne něco naučil. Když se ti daří a máš se dobře, udělej něco pro své okolí. Začal jsem letos s dobrovolnickou prací a vedle toho se svou improvizační skupinou Nepřipravení sdílím s lidmi radost formou divadelních představení v místním divadle Horní Počernice. Zrovna budeme trénovat na další long-formu, kterou předvedeme již v říjnu 2022. Historie se opakuje, život utíká a radost, kterou vložíme do vlastního života, lásku, kterou prožíváme každým jedním dnem naplno věnováním si pozornosti, třeba jen formou malých úsměvů jsou věci, které v kontajneru s odpadky nikdy neskončí. Zůstávají v srdcích a myslích těch, které pozitivně ovlivníme. V domě řezníka Leopolda se na rodinu a přátelé nezapomíná. Budu se snažit a jsem rád za každého, kdo si najde své Vím, co chci a při jeho naplňování prožije nádherný život než skončí. Mějte se všichni rádi.
Jaroslav
